Ani kapku vody sovětským okupantům!
Valerij Finjuk z běloruského města Baranoviči přiznává, že býval okupant. Roku 1968 totiž velel jednomu z invazních sovětských tanků. Nebyl přitom žádný profesionální voják, ale docela obyčejný dvacetiletý muž, který po studiu na střední škole nastoupil základní vojenskou službu. Se svým tankem dojel do Týna nad Vltavou a zakopal se u řeky nedaleko kasáren, ve kterých sídlil Československý tankový pluk. Lidé v Týně psali po zdech nápisy: PRAGA NAŠA – MOSKVA VAŠA. IDITĚ DOMOJ. Drželi se při tom hesla: ani kapku vody sovětským okupantům. Režisér Jan Reinisch ve spolupráci s redaktorkou Rádia Svobodná Evropa Alenou Kovářovou nyní Valerije Finjuka v Bělorusku navštívili a v předvečer čtyřicátého výročí sovětské invaze s ním přijeli zpátky na místo činu.
zdroj: Reportéři ČT
6300 tanků. Tolik jich k nám přijelo za jedinou noc. Pro srovnání: V největší tankové bitvě dějin u Kursku měli Sověti 5128 tanků proti 2928 německým. A USA mají aktuálně v aktivní službě okolo 6500 tanků. Ruské prokázané (!) ztráty tanků na Ukrajině za pět let války činí 3341 tanků. Už si dovedete představit, jak moc tanků je 6300 tanků?
V noci z 20. na 21. srpna k nám nepřijela žádná „bratrská pomoc“. Přijela přehnaně velká armáda. Byla připravená rozjezdit tu naši na pásech. 12 tankových divizí, 13 motostřeleckých divizí a dvě výsadkové divize. Dělostřelectvo s 2000 kanóny. 550 bojových letounů. Gigantická logistika. To není žádná symbolická intervence. To je připravenost zabíjet. A zároveň jasný vzkaz Západu, aby se držel stranou.
Československá armáda dostala rozkaz nebránit se. Lidé ale odporovali jinak. Strhávali směrovky, přelepovali názvy ulic, blokovali techniku, stavěli barikády, vysílali z utajených rozhlasových pracovišť a okupantům dávali jasně najevo, že tady nejsou vítáni. Proti tisícům tanků to nemohla být rovnocenná síla. Byla to však odvaha, kterou nedokázala vymazat ani dvě desetiletí normalizace.
Okupace nezabila jen lidi. Zabila také kus důvěry ve stát, ve společnost a v možnost něco změnit. Statisíce Čechoslováků odešly do zahraničí. Další přišli o práci, možnost studovat, vykonávat svou profesi nebo prostě žít podle vlastního svědomí. Normalizace pak celou zemi učila, že bezpečnější je mlčet, přizpůsobit se a příliš nevyčnívat. Tanky časem zmizely z ulic. Z paměti lidí odjížděly mnohem pomaleji.
Dnes jsme v jiné situaci. Nejsme jen „pod ochranou NATO“. My jsme NATO. Obrana Česka stojí na našich vlastních schopnostech, na našich spojencích a zároveň na ochotě pomoci zemím, které by jednou pomohly nám. Kolektivní obrana není služba, kterou si předplácíme a čekáme, až ji někdo vykoná za nás. Je to společný závazek.
Před 58 lety jsme neměli reálnou možnost se bránit. Dnes ji máme. Právě proto budujeme armádu, cvičíme se spojenci a bereme obranu země vážně. Ne proto, že bychom chtěli válku, ale proto, aby si už nikdy nikdo nemyslel, že může přes naše hranice přijet s tanky a nazvat to pomocí.
21. srpen. Nezapomínáme.
zdroj textu: 21.8.2026 Pozemní síly AČR